Lindsey Van: V Liberci přepisujeme dějiny

13.02.2009, 09:41,

Zatímco přípravy na FIS Mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci finišují, některé dívky ze zámoří již pociťují klid před bouří. Se čtyřčlenným ženským týmem z Park City v Utahu budou Američanky mezi hlavními favoritkami na zlato ve vůbec prvním závodě skoků na lyžích žen v dějinách mistrovství světa Mezinárodní lyžařské federace (FIS).

Což je myšlenka, která je pro někoho děsivá, na jiného ale působí motivujícím dojmem. „Osobně se na to snažím příliš nemyslet,“ připouští Alissa Johnson. Jedenadvacetiletá Američanka, která získala v říjnu v Liberci první místo v Kontinentálním poháru žen, si dává pozor, aby své naděje nepřecenila. „V posledních měsících jsem trénovala skutečně tvrdě a jediné, co teď mohu udělat, je dát ze sebe nejlepší výkon, jakého jsem schopna a věřit, že se to vyplatí.“ Stejný postoj sdílí její kolegyně v týmu Lindsey Van (24), Jessica Jerome (22), a čtrnáctiletá Sarah Hendrickson, která právě nedávno dosáhla svého prvního vítězství v Kontinentálním poháru v polském Zakopaném.

Po letech bojů o účast na oficiálních závodech FIS Mistrovství světa se konečně Liberec stal oním světlem na konci tunelu pro tento mladý tým z Park City v Utahu, které je jedním z domácích základen skoků na lyžích ve Spojených státech. „Pro nás to znamená, že přepisujeme dějiny,“ říká Lindsey Van, která bude 20. února jednou z nejstarších a nejzkušenějších sportovkyň ve startovním poli.

Jessica Jerome, které se někdy přezdívá „John McEnroe skoků na lyžích“ je hrdá na to, že bude součástí nadcházejících vrcholových závodů. „Cítím, že mám velké štěstí. Zúčastnit se mistrovství světa je úžasné.“ A jelikož se zdá, že zapojení této soutěže do programu Olympijských her ve Vancouveru v roce 2010 je v nedohlednu, mistrovství světa na libereckém můstku HS100 tak může být pro většinu amerických dívek jediným „velkým závodem“.

Toho si je dobře vědoma Alissa, jejíž mladší bratr Anders Johnson bude soutěžit v závodech mužů: „Já osobně jsem si přestala dělat starosti, protože jsem si uvědomila, jak nešťastná a smutná jsem byla, když jsem na to myslela příliš. Vždycky existuje naděje, ale nespoléhám na to tak, že bych z toho denně žila. Myslím si, že příležitost bude definitivně v roce 2014, ale to jsem si myslela i o roce 2010. Strašně ráda bych byla u toho a soutěžila ve vůbec prvních olympijských hrách, ale 5 let je hodně dlouhá doba.“

Lindsey souhlasí: „2014 je příliš daleko a tahle generace žen už u toho nebude.“

To jsou myšlenky, které na dívky v Liberci ještě zvyšují tlak, ale od tvrdého boje o první titul mistryně světa je neodradí. Po tréninkovém soustředění doma v Park City, tvrdých hodinách v tělocvičně a desítkách každodenních skoků na olympijských skokanských můstcích z roku 2002, stejně jako po větrném víkendu v Zakopaném v Polsku, kde navzdory prudkému větru a mírným teplotám skončilo pět amerických sportovkyň v nejlepší desítce, dívky nyní směřují do Notoddenu v Norsku na další Kontinentální pohár.

„Prostě chci jen udělat všechno, co můžu, abych se ujistila, že jsem připravená,“ Jessica je motivovaná a těší se na nadcházející týden mistrovství: „Myslím, že ten můstek je skvělý. Je to asi můstek, na kterém se létá nejníže, jak jsem kdy zažila. Ale na tom můstku se dá skákat skutečně daleko a během našeho závodu v říjnu bylo hodně dalekých skoků a tak se strašně těším na to, jak to půjde při mistrovství světa.“

Ale po letech tvrdého tréninku a velkých snů je tady pořád kus nepředvídatelného, které se vždy pojí se závody ve skocích na lyžích, a Lindsey Van to ví: „Tohle je skákání na lyžích. Každý může být favoritem a vyhrát může kdokoliv.“

Jennifer Schomberg, USA